Po svrchní vrstvě zemské kůry a hluboké vrstvě oceánů představuje vegetace a půda největší zásobárnu uhlíku na Zemi. V nich je uloženo zhruba 2 000-3 000 Gt uhlíku, následuje permafrost s 1 600-1 700 Gt a teprve poté svrchní vrstvy moří a oceánů (900 Gt) a atmosféra (830-860 Gt).

Možnost zvýšeného ukládání uhlíku v pevninských ekosystémech může tedy představovat nezanedbatelný nástroj zmírnění dopadu neboli mitigace klimatických změn, a zrychlení jeho uvolňování naopak riziko pozitivní zpětné vazby v procesu globální změny klimatu.

Lesní ekosystémy v současné době pokrývají 4,06 miliard hektarů, což představuje téměř třetinu povrchu pevniny. Množství uhlíku, které lesy poutají, je odhadováno na 295 Gt v živé biomase, 68 Gt v opadu a mrtvém dřevě a 296 Gt v lesní půdě (FAO 2020). Celosvětově je tak téměř 45 % uhlíku v lesních ekosystémech poutáno v lesních půdách. V Evropě (bez Ruské federace) je to dokonce 58 %. Lesy odebírají z atmosféry téměř třetinu emisí CO₂ produkovaných člověkem (9,5 Gt).