Naděje na silnou a efektivní úmluvu, která by skutečně chránila životní prostředí a lidské zdraví, v Ženevě pohasly. Hlavními body sváru se staly otázky, zda má dohoda omezit samotnou produkci primárních plastů, kontrolovat toxické látky v nich anebo se snažit omezit emise z jejich výroby a likvidace. Zatímco koalice ambiciózních států, zahrnující většinu zemí Afriky, Latinské Ameriky, Asie a Evropy, prosazovala nutnost ,,zastavit vodu v přetékající vaně", proti se postavila mocná lobby ropných a petrochemických velmocí. Státy jako Saúdská Arábie, Rusko, Írán a Kuvajt, nově podpořené i Spojenými státy, trvaly na tom, že se má úmluva zabývat výhradně odpady, tedy až následky problému, nikoliv jeho příčinou. Tento postoj v zásadě nahrává plánům na další zmnohonásobení výroby plastů, které jsou pro tyto země záchranou v době, kdy svět omezuje spalování fosilních paliv pro výrobu energie.